Jak jsem potkala pana Dvořáka, zkušeného violoncellistu…

Ne, nepotkala jsem ve snu Antonína Dvořáka, nýbrž jsem se po měsících očekávání, setkala s panem Josefem Dvořákem, který jako violoncellista v České Filharmonii působí už čtyřicet let. 

O Českou filharmonii jsem se začala zajímat spontánně, protože postava z nové, zamýšlené knihy bude zcela předem nekalkulovaně napůl Japonka a napůl Češka. Usoudila jsem, že klasiká hudba, Japonsko a Česko jdou velice dobře dohromady a tak spolu s tímto tématem vyvstala potřeba dozvědět se o filharmonii něco víc, než běžně najdete na Wikipedii. Našla jsem si tedy antikvariátní kousek “S Českou filharmonií třemi světadíly.” Musím říct, že už dlouho mě žádná kniha takto nebavila, i když byla napsaná jazykem dnes ne už tolik běžným, ale o to více milým a elegantně uhlazeným. Dozvěděla jsem se, jak v časech těžké totality Filharmonie vyjela na první, neuvěřitelně úspěšné turné do zámoří. Po Novém Zélandu a Austrálii přišlo putování po Japonsku.  Moc dobře věděli, že Japonsko nejsou jen velká města a vlakem se vydali i do méně dostupných částí, aby tak hráli japonskému lidu ( to znamená všem).

 Byla to skvěle nabytá knížka, ale chyběl mi nějaký osobní příběh a ten bych chtěla napsat já. Jako u všeho je důležitá inspirace, když už ne vlastní zkušenost.Proto mé srdce zaplesalo, když mi kamarádka v práci sdělila nečekaný fakt a to že táta našeho společného kolegy hraje ve Filharmonii. Napsala jsem mu tedy email (s kolegových svolením), jestli by se nechtěl setkat a povyprávět mi své žážitky. Domlouvali jsme se několik měsíců, ale domlouvat se s vytíženým muzikantem není sranda. Už jsem přestala doufat, když v tom pan Josef zavolal, jestli bych nechtěla jít na koncert. To je otázka. “ Jistě, moc ráda!”, odpověděla jsem bez váhání. 

Po cestě do Rudolfína jsem potakala staršího, bělovlasého pána s nějakým instrumentem, střetli jsme se pohledem a on se pohledem hned vrátil ještě jednou, jako by mě znal a pozdravil (nikterak žoviálně, ale opravdu tím stylem, jako bychom se znali, ale dlouho se neviděli). Pan Josef čekal přesně načas na smluveném místě, protáhl mě turniketem pro zaměstance a zmizeli jsme na chvíli v útrobách majestátního prostoru Rudolfína. Dostala jsem lístky a domluvili jsme se, že si dáme sraz po koncertě u šatem a půjdeme si na chvíli sednou do bufé. Koncert-nádhera, půlka publika ve stoje divoce telskala výkonu geniálního klavíristy Vondráčka. Dirigent-překvapil, nebyl to žádnej divnej týpek s pleší a silnýma brýlema, ale energický, hezký a sympatický mladý muž! Tak a jsem oficiální fanynka koncertů České Filharmonie. Možná, kdyby se o něm více vědělo, přilákal by na koncerty mnohem více posluchačů/ posluchaček.”

V bufé jsme si dali s panem Dvořákem víno. Hned na úvod jsem měla několik otázek. Proč si v druhé části vyměnil své místo s kolegou violoncelistou, ověřila jsem si, že první housle jsou vážně první housle a proto si podávají ruku s klavíristou a taky mě vyvedl z omylu, že dirigenti jsou pouze muži. Vlastně mě toho napadalo opravdu hodně, je to takové jedno velké mystérium a zvláštní seskupení zajímavých a nadaných lidí. Na cestách pan Dvořák ročně stráví dva měsíce. Úžasné! Na zážitky z cest, kterých bylo za 40 let s ČF jistě nepočítěně, si budu muset sice počkat, ale tak

mě napadá, že možná právě tyto konfrontace s lidmi z úplně jiného světa, jsou to, co bychom měli aktivně vyhledávat a rozšiřovat své obzory. Ať už píšete knížku nebo jste jen zvědaví a nechcete spoléhat na to, co najdete na internetu.