Virginia Woolf

Virginia Woolf (1882 – 1941) 

 

 Proč o Virginii?

Už si přesně nepamatuji ten moment, kdy jsem poprvé pocítila zvláštní spojení s osobou a tvorbou Virginie Woolf a to navzdory časové propasti jednoho století. Zní to možná přehnaně, ale často jsem byla smutná z toho, že se s ní už bohužel nesetkám. 


Rozhodně si ale pamatuji, že mě na gymnáziu zaujala fakta o jejím životě  a  dobrovolně (ano, úplně dobrovolně) jsem se přihlásila ke zpracování referátu o knize Paní Dallowayová. 


Byla jsem z toho naprosto unešená, už proto, že jsem do té doby v literatuře nic takového neobjevila. 
(Příběh paní Dallowayové byl inspirací pro film Hodiny Stephena Dalryho a jeho scénář byl založen na stejnojmenné knize Michaela Cunnighama, která vyhrála Pulitzerovu cenu).


Woolfová patří spolu s Joycem k nejvýznamnějším jménům experimentální tvorby 20. století. Proč? To mi došlo po přečtení její první knihy.

 
Remarque a jeho věčné téma války, lásky, tuberkulózy  mě po několika podobně předvídatelných knihách přestal bavit , to stejné psychologické romány Dostojevského. Tím je nechci hanit,ale prostě to chtělo něco nového. Něco paradoxně  nového z počátku 20.století.

U Virginie to bylo naopak. Co kniha, to veliké dobrodružství z nových, experimentálních forem (pro mě zážitek- kniha Vlny). Rozhodně to ale nejsou knihy na cestu metrem. U Virginie jsem vždycky potřebovala klid a tím pro mě její tvorba dostala ještě vetší punc důležitosti a čtení jejich knih je pro mě stále jakýmsi obřadem.

A teď k životě Virginie…

Londýn 19. století, byl město kontrastů. Na jedné straně velmi bohatí lidé a na straně druhé lidé, kteří jsou beznadějně chudí. Mezitím byla i vyšší střední třída, ke kterým patřila i rodina Virginie Woolf.

Virginia vyrůstala se svými sourozenci Vanessou, Tobym a Adrianem v Londýně. Její rodiče  Leslie a Julie Stephensovi byli o dost starší, než rodiče ostatních dětí. Otec byl spisovatel a pracoval na důležitém počinu o britské historii  Dictionary of National Biography (1885). Její obnovená verze vyšla znovu pod záštinou university v Oxfordu v roce 2004.

Virginia a její sestra si byly velmi blízké, asi také proto, že většinu času spolu trávily doma. Sice pocházely z intelektuální rodiny, ale do školy chodili jen kluci, jak tehdy bylo zvykem. Rodiče se dcery snažili učit doma, ale bez pedagogického vzdělání jim to moc nešlo, a tak se děvčata učila sama.

Říká se, že Virginia byla zapřísáhlá feministka. Nedivím se. Taková nespravedlnost, aby holky seděly doma, když přitom toužily povědomostech. Virginii se nelíbilo, jak veliký důraz se klade na politiku a ženským záležitostem- nákupům a vaření se nekladla žádná pozornost.

Virginia i Vanessa tíhly k umění, knihám a kreativitě. Vanessa malovala a Virginia začala psát. Navzájem se inspirovaly. Pro Vanessu bylo typické malování postav bez tváře. To samé se snažila v psaném slově vyjádřit Virginia.

Virginia byla fascinovaná mezilidskými vztahy a hlavně tím, co lidé neukazovali. Ani v mimice a gestikulaci. Zajímalo ji, co je za těmito společenskými pózami v hlavách lidí. 

Jak to sama nazvala „ body language, without the body“ (přel.“řeč těla, bez těla“).

Ráda zjišťovala sebemenší a banálnější detaily ze života svých přátel.

„Nothing really happened until it was decribed by words“ V.W.

Ze vzpomínek syna její blízké přítelkyně, spisovatelky Vity Sackville-West:

Virginia se ho ptá: „Co se ráno stalo?“ On Odpoví: „Nic“. Ona se ptá dál: „ Co tě probudilo?“ On: Slunce.

A Virginia se zeptá: „ a bylo to slunce naštvané nebo přívětivé?“

Také se dětí často ptala, jak ráno probíhá jejich oblékání. Kterou ponožku si nasadily jako první a podobně. Chtěla vědět úplně všechno.

Smrt rodičů

Vzhledem ke stáří rodičů, se už jako mladá dívka musela vypořádat s jejich smrtí. Když se následně snažila popsat své pocity, tak řekla: „ chtěla jsem se něčeho chytnout, ale všechno kolem bylo nereálné“. Poté se poprvé se psychicky zhroutila.

Po smrti rodičů se přestěhovala i se sourozenci do londýnské čvrti Bloomsbury, což nebylo úplně nejlepší místo k žití.  Vznikla zde pokrokově smýšlející Bloomsbury group.
Bratr Virginie k nim pravidelně zval své kamarády ze studií v Cambridge. Většina z nich byli homosexuálové nebo bisexuálové. Vanessa a Virginia byly jediné dvě ženy. Ke skupině patřil také ekonom Maynard Keynes, umělecký kritik Clive Bell ( ten si vzal Vanessu) ,teoretik umění Roger Fry a další.

Bohužel dva roky od založení skupiny zemřel Toby a Virginii se psychický stav zase zhoršil.

V podstatě celý život se u ní střídaly mánie a deprese. V období mánie nádherně a vyrovnaně hovořila a byla zábavnou společnicí. V období deprese nevycházela z pokoje.

Když se Virginia cítila dobře, tak ráda prohlašovala:“ Je skvělé být blázen“. Jinak by prý neměla tak divokou představivost.

Tato poznámka,ale nepřišla vtipná nikomu, kdo její deprese a několik pokusu o sebevraždu zažil.
Její stav se výrazně zlepšil sňatkem s Leonardem Woolfem, se kterým se přestěhovali do Richmondu, aby eliminovali ruch a Virginie měla větší klid. Tam také založil nakladatelství Hogarth Press a začali vydávat knihy Virginie a dalších autorů. 


 Po dokončení rukopisu „Mezi Akty“ upadla do letargie a dřívějších depresí. Přišel začátek války, bombardování jejího milovaného Londýna  a také chladná kritika biografie jejího dobrého přítele .

 
28. března 1941 si naplnila kapsy kabátu kamením a naposledy se ponořila do řeky Ouse…

Zdroj: Mind and Times of Virginia Woolf