Poprvé jsme se potkali na focení pro Make-up institut v Korunní ulici v Praze."Odkud jsi"? Zeptala jsem se ho. "To se ptáš mě?" Odpověděl zaskočeně. Jako by ho moje otázka stáhla odněkud zpět do reality. V tu chvíli jsem věděla, že se o něm chci dozvědět víc. Jméno mi nic neříkalo, ale podle jeho sofistikovaného portfolia rozhodně nezapadá do katalogového focení módy.
Seznamte
se, tohle je Simian Coates
Věk: 40
Místo narození: Bristol, UK
Povolání: Fotograf, jehož tvorba bývá spojovaná s novým uměleckým směrem massurealismem (pozn. kombinace vlivů médii a surrealistického pojetí světa)
Kdy jsi přijel do ČR?
V listopadu 2012
Co tě sem
přivedlo?
Potom co začala ekonomická krize v roce 2008, tak v Londýně, kde jsem žil, nebylo dostatek solventních klientů, tak jsem začal přemýšlet co dál. Moje cesta z Anglie vedla nejdřív do Budapešti, kde působil můj kamarád, který mi Maďarsko vykreslil jako ráj pro moji tvorbu. Záhy jsem zjistil, že to tak není a lidé tam nejsou vůbec otevření cizincům, obzvláště fotografům. Potom jsem zamířil do České republiky,do Brna, kde jsem přespával po kamarádech. Tam jsem nevěděl co dál, tak jsem se rozhodl zavolat do pražského Elle, jestli bych pro ně nemohl něco nafotit. Zavolali zpět, že pro mě mají práci a tak nějak přirozeně jsem se časem přesunul do Prahy, kde je mnohem víc možností a hlavně je to centrum kulturního dění. Myslel jsem si, že by sem můj styl fotografie mohl přinést něco nového a oživujícího.
A přinesl?
Přijde mi, že prostředí české fotografie je velice konzervativní a dost jsem narážel na názory, že má práce je zajímavá, ale český trh na to ještě není připravený. To mi přijde škoda. Opravdu jsem myslel, že to bude jednodušší, tím, že je to nové. V moji práci se hodně reflektují vlivy multikulturniho prostředí Londýna, což je opravdu něco unikátního. V Česku jsem musel vlastně začít od nuly a přizpůsobit se místním standardům.
Jak ses dostal k fotografování?
Fotografie mě vždy fascinovaly. Místo popových idolů jsem si už tak od dvanácti let vystřihoval fotky z módních časopisů, Vogue, Harper´s Bazaar, The Face (ikonický britský časopis). V podstatě mě zajímala především ta technická stránka, světla atd. Lupou jsem studoval odraz světla v očích modelů a modelek. Celé dny jsem trávil V Britské knihovně a hltal knihy o fotografii. Techniky jsem piloval na figurínách, protože oslovit nějakou modelku či kamarádku, která by mi byla modelem, bylo pro mě v té době nepředstavitelné.
Jak jsi tedy začal spolupracovat s
modelkami a Fashion časopisy?
První jsem fotil svatby, děti. Zanedlouho potom mě můj kamarád představil modelingové agentuře Storm v Londýně (pozn. domovská agentura Kate Moss, Cara Delevigne), a tak jsem začal fotit nové tváře. Náhodou jsem se objevil v hledáčku Nové Éry, což bylo uskupení následovníků Vivienne Westwood a Malcolma Mcclarena (manažer Sex Pistols). Společně jsme potom hledali nové modelky (objevili jsme například Agnes Deen), nové hudební skupiny, nové návrháře cokoliv co v té době vybočovalo z normálu. Společně jsme také založili časopis „Super Super“, kde jsem působil 4 roky a fotil výhradně jen pro nás. Kvůli této v podstatě výhradní spolupraci mě potom jiné časopisy odmítaly. V určitém momentě mě to začalo brzdit ve vývoji, tak jsem své působení ukončil a začal jsem se realizovat i v jiných projektech.
Když tě tak poslouchám, tak přesun do České Republiky musel být veliký
risk! Londýn je přece jen více liberální a tam už jsi měl něco za
sebou, klienti znali tvoji práci.
Ano, to máš pravdu. Londýn žije módou a rozhodně je víc otevřený. Na druhou stranu ti tam nikdo nic neodpustí. Může tě to rozžvýkat a pak stejně tak rychle vyplivnout. Je tam hodně konkurence z celého světa. Žil jsem v Londýně v podstatě celý život a potřeboval jsem změnu. Praha je klidná. Taková bezpečná základna, a náklady na život jsou opravdu nízké v porovnání s Anglií.
Bylo těžké začít v Praze pracovat? Měl jsi už před příjezdem nějaké
kontakty?
Řekl bych, že jsem měl štěstí. Moje první focení bylo pro již zmiňovaný Elle . Za tuhle zkušenost budu nadosmrti vděčný. Už jen proto, že jsem tady byl naprosto beze jména a stejně do toho se mnou šli. Obecně se dá říct, že to těžké je. Pořád je to hodně o tom, s kým se znáš.
Jak se ti s Čechy pracuje?
Potkávám samozřejmě různě typy lidí, ale většinou na mě působí mile, ale taky někdy až moc rezervovaně. Na to nejsem z UK moc zvyklý. Pracovní tempo je občas pomalejší, než bych si přál, což mě občas frustruje, protože mám rád projekty dokončené bez zbytečných průtahů. Na druhou stranu klidný život v domku za Prahou mi naprosto vyhovuje. Většina lidi co jsem potkal, byla fajn.
A co naše modelky a ženy obecně v porovnání s
UK?
V UK je veliká rozmanitost modelek, jsou z celého světa a někdy můžete vidět opravdu úžasný mix genů. Co se týče Čech, tak není tajemstvím, že je to místo krásných žen. To můžu potvrdit už jen když jedu tramvají. Je tady hodně různých variací evropského typu, ne jen "ledové" blondýny.
Viděla jsem některé tvé fotky a musím říct,
že jsou nejen krásné, ale mají v sobě něco víc, promyšlenou myšlenku
nebo vzkaz. Kde bereš inspiraci?
Každé seriózní focení, by mělo byt
promyšleno předem. Jestli fotograf říká, že ho zrovna "osvítilo", tak to
nejspíš nebude pravda. Samozřejmě, že focení je proměnlivé a ovlivňují
ho různé vnější faktory, takže výsledek nebude nikdy vypadat úplně
přesně, tak jako vaše vize. Inspirují mě různé zdroje. Od filmu,
historii až po výjevy z ulice. Nejlepší módní fotografie nastavují
zrcadlo společnosti a odráží socio-ekonomickou situaci, ve které zrovna
žijeme. Jazykem, kterým mluví, říká víc než jen "hezké holky v hezkých
šatech". Jsou to sofistikované zprávy o tom, v jakém stádiu se
společnost zrovna nachází.
Dívám se na fotku dívky, hrdě a důrazně kráčející kolem výlohy Prady . Na co jsi myslel, když jsi vymýšlel koncept?
Tahle fotka byla focena v roce 2007 k příležitosti konání londýnského Fashion Weeku. Chtěl jsem upozornit na nedostatek různorodých typů modelek při přehlídkách. Dívky vybíráné na show v Miláně bylo skoro identické, jako jednotná armáda. Rozumím, že to designéři dělají proto, aby posílili sílu značky, zvlášť když na svoji prezentaci mají jen 20 minut. Je to ale tolik odlišné od roku 1990, kdy divky na přehlídkách byly vice osobité a jedinečné.
Na co jsi nejvíc hrdý ze své kariéry?
Musím říct, že na to, když mi zavolala superstylistka Katie Grand. Rozhodně to není člověk, co by volal neznámým fotografům! O to větší to bylo překvapení. První jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá srandu a málem jsem položil telefon! Naštěstí Katie má smysl pro humor. Chtěla, abych fotil pro POP magazín, což bylo úžasné! Rozpočet byl velký a modelky přiletěly na focení až z New Yorku. Moc si Katie vážím za její jedinečný pohled na svět módy jako celek. Její tvorba a zkušenosti jsou jasně formované staršími londýnskými časopisy , i když s tím lesklým pozlátkem okolo.
Zde můžete najít Simianovi výtvory: https://www.behance.net/simiancoates
autor : Simona Kožuchová
0 komentářů:
Okomentovat