Toni Erdmann

Musím říct, že tohle je po dlouhé době film, který mě mile překvapil. Příběh, u kterého jsem střídavě plakala, smála se a následně dlouho do noci přemýšlela. Velkou měrou k celkovému zážitku přispěl výkon hlavního protagonisty -Peter Simonischek, který také mimochodem hraje s Jiřím Menzelem ve včera uvedeném filmu Tlumočník.
Kdybych si měla vybrat jedno slovo, kterým bych film charakterizovala, tak to bude slovo „krásné“. A co je na tom tak krásného? Fakt, že se jedná o téma, který nebude blízké jen mě, ale asi všem „dětem“, které vylétli z hnízda a rodiče se doma na maloměstě trápí, jak si v tom světě asi žijeme. Začínají si uvědomovat, že po tom, co všechno do nás vložili, se jim zatím nic moc nevrací zpět. Ani to nejmenší, čili častý kontakt a vřelý vztah. Potom může a nemusí nastat druhá fáze, stejně jako ve filmu, kdy se rodič rozhodne pro „přepadovku“ , aby zjistil, jestli jsme objektivně opravdu tak šťastní, jak hlásíme do telefonu, když se pokaždé jen odvoláváme na to, že toho máme hodně.
A když vezmete Váš vztah rodič x potomek, který se léta odehrával vždy na jednom místě a najednou po 30 letech se na ten samý vztah podíváte v jiném, pro rodiče neznámém prostředí, vidíte tu velkou propast, která mezi Vámi je. A možná, že i když si my myslíme, jak jsme ve své dospělosti světáčtí a ostřílení, se můžeme my učit spontánnosti od svých rodičů.
(Takto za mnou přišel táta na místo mého tehdejšího pracoviště s plátěnou tašku, přesně jako Toni Erdmann a já jsem dělala důležitou, že toho mám hodně a nemám na něho čas. Pak mi to bylo strašně líto).