Sergei Polunin a premiéra filmu Dancer v Národním divadle
Přišlo mi to neuvěřitelně daleko a nejednou to bylo tady. 1.5. Nejen svátek práce, nejen očekávaná líbačka pod rozkvetlou třešní a maminčiny narozeniny, ale taky Sergei Polunin v Národním divadle. Celý den jsem si připadala jako v maturitní den. Akorát maturitě se říká zkouška dospělosti a moji návštěvě divadla by se mohlo spíš říká “návrat do puberty.” Šestá řada, jsme se usazeni. Říkám příteli: "Dám ti litr, když mě s ním potom vyfotíš. On na to: " Dám ti dva, když už budeš potichu." No jo, nemůžu si pomoct. Sál potemní a zanedlouho se tlumené světlo zastaví na postavě na pódiu. Srdce mi buší jako na prvním rande. Bystřila jsem zrak jak nejvíc to šlo, aby mi snad něco neuteklo. Krásné, ale tušila jsem, že to je jen taková přesnídávka. Dotančil. Na podium se ladně sneslo promítací plátno. Přítel to zase vtipně zkomentoval: " Do kina už jenom do Národního." Už po pár minutách mi bylo jasné, že je to dobře natočený dokument.
Bylo to moc smutné, emotivní, inspirativní, neuvěřitelné. Zatlačovala jsem slzy co to šlo. Ale pár jich přece jen ukáplo. Byla jsem naštvaná na to, jak jsme tady lenivý, chybí nám dispicplína, nemáme odhodlání a hlavně nám chybí ta správná motivace. Sergei pochází z malého ukrajinského města, kde je opravdová chudoba a jeho maminka viděla východisko pro celou rodinu v jeho viditelném talentu. Odstěhovala se s ním do Kyjeva, aby tady mohl studovat prestižní školu tance. Zbytek rodiny odjel do zahraničí vydělávat peníze, aby mu mohli zaplatit školené. Protože už se tam Sergei nikam neposouval, maminka ho přihlásila do Královské baletní akademie v Londýně. Z tisíců dětí vezmou jen pár. Vzali Sergeje. Toho tam ale maminka musela nechat samotného. Měla problém s vízy. Sice mohla zůstat na černo, ale nechtěla ohrozit jeho působení na škole. Neviděli se 6 let. On byl ještě dítě, neuměl anglicky a doufal, že když bude i tam nejlepší, tak se dá rodina konečně zase dohromady. Byl o krok napřed a stal se nejmladším principálem Královského baletu v Londýně. Bohužel ho rodiče neviděli vystupovat až do nedávných let.
Nebudu film popisovat celý, ale musím říct, že mě to donutilo k hlubokému zamyšlení. Film skončil. Vydechla jsem a na několik minut jsem zase dýchat přestala. Sergei zatančil na song “ Take me to church.” Neuvěřitelná lehkost složitých prvků vyjařující tvrdě vydřený úspěch.
Potom přišla diskuze. Sergei už uřícený sedí u stolku i se svou mámou. První otázka. Starší paní se hlásí z lóže. Dostane mikrofon. “My name is Jaroslava Mašlíková and I would like to ask you why did you choice, sorry choose, tak já to řeknu řadši česky, moje dcera nemá ráda angličtinu. “Na to se celý sál začal otřásat hurónským smíchem a potleskem pro vtipný úvod diskuze.
A Sergejovy plány do budoucna? Chce se seriózně věnovat hraní ve filmech a založit nějakou tu taneční školu.
0 komentářů:
Okomentovat