JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

  JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Za svůj život jsem si vyzkoušela různé práce. Ty rádoby důležité, které měly nejzávažnejší znění byly zpravidla ty nejnudnější. Práce, které jsem měla nejvíc ráda a které byly zhlediska pozorování lidského panoptika nejzajímavější, byly ty obyčejně neobyčejné.

Navečer přišel do optiky zvláštní pán. Nemluvil dobře anglicky, ale nějak jsme se domluvili. Ani podle přízvuku jsem nebyla schopna odhadnout jeho původ a to mě dost rozrušovalo.Uši jsem měla nastražené, abych mohla najít alespoň nějaké vodítko k jeho odhalení. Už jsem z toho byla na nervy, tak jsem se ho rovnou zeptala. Et voilá, ani to nebolelo:  “Irán”, odpověděl.
 Moje reakce byla velice sofistikovaná, tudíž něco ve smyslu “Hmm”, “Aaa”  zároveň. Prostě jsem neměla slov. Jsou země při jejichž vyslovení nemáte jiskřičky radosti v očích a neodpovídáte nic ve smyslu toho, že je to paráda a že byste se tam někdy chtěli podívat. U zemí jako je Írán vás doslovo zamrazí. Teda mě rozhodně. Trochu jsem se bála reagovat upřímně, abych jeho třeba nade vše milovanou zemi neshodila.

Havranní vlasy, střední postava, hezky upravený. Bujnou hřívu měl pečlivě sčesanou na stranu. Oblečen celý do modra. Světle modré, plátěné kalhoty, modrá košile, černý pásek se stříbrnou přeskou a modré kožené mokásíny. Ty už vypadaly dost obnošeně. Když jsem se na něj zadívala, tak jsem si všimla, že má všude kolem uší na tvářích  suché kousky kůže, které vypadaly jako velké lupy. Měl to asi z častého holení. Dokonce i svrchní část dlaně měl oholenou, dřívější srst  připomínaly už jen černé tečky. Celkově jeho vzhled a jeho skromné a stydlivé vystupování ve mě budilo lítost.  Takovou lítost, že jsem si v hlavě vytvořila imaginární život neznámého Íránce. 

Brýle si vybíral dlouho, chtěl takové ty echt intelektuální, kulaté, černé.  A hlavně levné. Zkoušel na mě discount, ale nepochodil. Jak mi řekl, je profesor a potřebuje vypadat chytře. Z toho jak mluvil, jsem pochopila, že bude učit někde u nás na univerzitě. To podpořilo moji tezi o tom, že je to opravdu chudáček, který utekl z  Islámské republiky, zemřela mu žena i děti a teď’ chtěl začít nový život tady. Bylo na něm něco odpudivého a fascinujícího zároveň.  V tichosti si rozvážně nasadil brýle a upřeně se na sebe díval do zrcadla. Stála jsem opodál, abych mu dopřála alespoň trochu "soukromí", dá-li se to tak říct v nákupním centru v centru Prahy.
Stál úplně rovně,jako pravítko.Chytnul si límeček košile a pomalu se otáčel z jedné strany na druhou. Po chvíli se mě zeptal, jestli si myslím, že mu jdou. Brýle mu pasovaly, tak jsem mu řekla, že vypadá jako spisovatel , ale té nadsázce asi nerozuměl, tak mi připoměnul, že nění spisovatel, ale profesor. Dobře, vtip nevyšel, to se stává.

Zeptala jsem se ho na jméno, abych mohla sepsat zakázku a on hned vytáhl průkaz, kde stálo Saheeb, assistant professor. Ahaa, takže s tou profesůrou nebude tak horké. 

Saheeb s sebou měl malou tašku z drogerie, kterou při zkoušení brýlí žmoulal v ruce. Hned jsem si představila, jak si osaměle vybírá kartáček, pastu, hřebínek. Třeba musel zemi opustit něčekaně. Moje lítost se stupňovala.(Říkám si odkud mám tady tyhle romantické až altruistické sklony).

A máme hotovo. Podal mi pevně ruku, stiskl ji a řekl: “Thank you.” Poprvé jsem taky viděla na jeho pěčlivě oholené tváři úsměv.

Druhý den si Saheeb přišel pro hotové brýle. Potom, co jsem nad jeho osobností strávila hodiny přemýšlením, mi srdce úplně poskočilo, když jsem ho viděla přicházet. Třeba se dozvím něco víc, říkala jsem si. A taky že dozvěděla, Saheeb všechno uvedl na pravou míru. Byl  v Praze jen na pár dní a poté se vracel zpět do Íránu, kde ho nejspíš čekalo jeho 5 manželek. 

Saheeb naše setkání zakončil naprosto nečekanou výzvou: “ Can I selfie with you?”. “ Slyším dobře?? Ano, prý  for "memory”.  Když odcházel, neměla jsem slov. Tak moc jsem byla zklamaná vyloženě neromantickou realitou.

Člověk vždy uvěří jen tomu, čemu věřit chce.