 |
| Asakusa - Tokio |
Jak už to tak někdy bývá, potřebovala jsem v životě změnu. Proto jsem na nabídku odjet do Tokia zkusit štěstí v modelingu, kývla takřka okamžitě. I když jsem zůstala jen necelé tři měsíce a pracovně to bylo v podstatě mrtvé období, můžu s čistým svědomím říct, že mi tato cesta dala víc, než poslední roky stereotypního života.
Pověstná japonská uctivost a pracovitost je opravdu všudypřítomná.
Je smutné, jak šokující byly v podstatě banální věci, které u nás , ne vždy, bohužel vidíte. Respekt k ostatním a zejména starším lidem, vážení si peněz a hlavně jídla.
Práce,práce a zase práce
Z počátku jsem se dost divila, když jsem viděla, jak muži v oblecích a ženy v kostýmcích spí během dne snad úplně všude. V přeplnění metru, na ulici, v kavárnách. Proto už mě překvapilo o něco méně, když jsem v pátek kolem desaté večer potkávala davy lidí, kteří odcházejí z baru po náročném týdnu, slušně řečeno pod obraz. Pravděpodobně jeden z mála dní, kdy normálně tišší a distingovani Japonci dají průchod svému potlačovanému Já. Poprvé je můžete slyšet mluvit hlasitě a dokonce si i ostře vyměňovat názory. To je jasné svědectví, že formule "in vino veritas "funguje i na opačné straně zeměkoule. Obecně je vcelku nemožné dostat z Japonců jejich opravdový názor. NE se prostě neříká . Tohle byla jedna z mála věcí, která mi vadila. Nikdy nevíte, co si opravdu myslí. Rozhodně ale bylo zajímavé vidět protikladné tváře těch stejných lidí.
Od svého kamaráda, který v Tokiu několik let žije, jsem se dozvěděla, že zaměstnanci mívají úplně běžně 2 týdny dovolené ročně a to je jim ještě "nenápadně" doporučeno si dovolenou nevybírat. Tak jsem si trošku zahanbeně vzpomněla na debaty s kolegy z práce, jak je hrozné mít "pouhých" 4- 5 týdnů dovolené.
Svatba mladých? To už není běžné
Souvisí to hlavně s financemi. Pokud se mladé páry berou, tak se čeká, že v zápětí přijde i dítě. Jenže to si mladé páry nemohou dovolit. Bez příjmu ženy na mateřské dovolené, která mnohdy v zaměstnání bere více peněz než muž, by bylo téměř nemožné finančně vyjít. Z toho vyplývá, ze Japonsko na podporach šetří. Třeba i co se nezaměstnanosti týče. Stát přispíva opravdu minimum, aby zvýšil motivaci. Navíc lidé bez práce si opravdu nemohou diktovat co chtějí dělat, respektive se nebere ohled na jejich vzdělání a praxi jako u nás. Takže můžete potkat inženýra zametajícího ulice.
Zemětřesení jako součást života
Když se mi někdy nad ránem začaly třást dveře od pokoje, nebyla jsem si jistá, jestli nemám halucinace. Otevřela jsem oči a země se vlnila. Poté jsem si uvědomila, ze jsem v Japonsku, tak mi došlo, že to bude nějaké lehké zemětřesení. Nakonec zase až tak nevýrazné nebylo, 5.6 Richterovy stupnice. Neumím si ale představit, jak hrozné muselo být ničivé zemětřesení v březnu 2011, kdy mělo zemětřesení sílu 9.
Každa části Tokia má svoji evakuační zónu. Po roce 2011 byla navíc vyvinuta mobilní aplikace, která má za úkol upozornit i na sebemenší zemětřesení. Co se týče konstrukcí domů, tak ty jsou dělané tak, že člověk uvnitř cítí zemětřesení silněji, než ve skutečnosti je. Lidé totiž otřesům nepřikládají moc velký význam, protože s nimi žijí celý život. Takže zdůraznění otřesů má lidi vést k opatrnosti.
Čistota až sterilita
Všem svým japonským známým jsem říkala, jak jsem unešena z všudypřítomné čistoty, na kterou bohužel nejsme u nás zvyklí. I lidé, kteří čistí ulice jsou maximálně reprezentativní. Akorát jedna nepraktická věc je, že koše na ulicích nejsou uplně všude, takže s sebou musíte tahat odpadky i několik kilometrů než na nějaký ten koš konečně narazíte. I přesto si ale nikdo nedovoli odhodit něco na zem.Tohle by u nás určitě nefungovalo. Navíc je povinné třídění odpadu. Dokonce jsou i možné pokuty za nedodržování. V Japonsku jsou také extrémní roční poplatky za odvoz odpadu, asi kolem 20 000 korun. Není divu, že mi se kamarád svěřil,jak mu pokaždé krvácí srdce, když tohle musí platit.
Takhle neuvěřitelně čisto nebylo v Japonsku vždy. Před více než třiceti lety se museli provést radikální změny v ekologii, protože kvůli velkému přelidnění byla kvalita vody a vzduchu v katastrofálním stavu, což se odráželo na zdravotním stavu obyvatel. Takže to není dané pouze mentalitou, jak jsem si myslela, ale z nutnosti.
Na druhou stranu tuto až sterilitu Japonci kompenzují otužováním. V momentě, kdy jsme my Evropani měli tři svetry a zimní kabát, místní si vystačili se sakem nebo lehkým kabátem. Někdy ani to ne. Školáky můžete vidět za každého počasí jen ve školní uniformě, bez kabátu.
Pokaždé, když jsem měla trošku času, tak jsem zpovídala své anglicky mluvící okolí. Moc mě zajímalo, jak je to s jejich nošením chirurgických masek. Je to z důvodu znečištěného ovzduší nebo protože ti, co je nosí se boji, že se nakazí, nebo že nakazí někoho dalšího?
Bylo mi řečeno, že před několika v Japonsku řádil nebezpečný druh chřipky a hodně lidí zemřelo. Od té doby jsou lidé velice opatrní. Určitě to bylo všude v médiích, ale co si budeme povídat, doma z obýváku to člověk tak nevnímá. Už ale chápu, proč v agentuře zavládla panika, když jsem měla silnou rýmu a teplotu. to už mě chtěli vést pomalu do nemocnice.
Na to, že v Tokiu žije tolik lidí, tak jsem cítila vnitřní klid a rozhodně jsem neměla pocit, že je město hektické a stresující. Lidé jsou vychovaní, uctiví, zdvořilí, ale kvůli jazykové bariéře mají strach z interakce s cizinci. Nakonec se mi ale potvrdilo pravidlo, že pokud lidé chtějí, tak se dorozumí, i když nemluví stejným jazykem. Koneckonců, všichni jsme jen lidé.
0 komentářů:
Okomentovat