Vzpomínka na Virginii Woolf


Vzpomínka na Virginii Woolf





















Začíná se stmívat. Přikládám do kamen a pohodlně se uvelebím v posltrovaném ušáku u okna. Ten nejkrásnější výhled do zahrady z celého domu. Teď je to moje oblíbené místo. Místo, kde moje milovaná Virginie pila čaj a kolikrát tam během dne usnula. Vedle stolku pořád leží skleněný popelník a poslední nedopalek jako relikvie.
  
 Myšlenky se rozbíhají. Vzpomínám na naše setkávání v Bloomsbury group, ještě než jsme se vzali. Jak byla elegantní, inteligentní a pokroková. Nikdy se nebála jít proti proudu. Spíš naopak. Šla hlavou proti zdi. Proti celé staromódní viktorianské Anglii. Moc mi chybí naše debaty o kritikách, které vycházely v denním tisku. Mám ale zároveň výčitky z její smrti. Mohl jsem tomu nějak zabránit? Zanedbal jsem něco? Její ošetřující lékař mi to sice vyvrací, ale stejně jsem možná mohl udělat víc. Těsně před smrtí se její deprese zhoršily. Zase začala slyšet hlasy.  Těžce nesla bezpráví války a její dopady. Měla strach o nás. O mně. Já jsem  Žid. Možná z toho se viním? Vím, že je to hloupost. Jak říkal doktor: “Virginie má svůj svět a jinak to nebude.”

Tak jsem se ji snažil jeji trápením alespoň ulehčit a vycházet ji maximálně vstříc. Ať už se chtěla stěhovat do centra Londýna nebo na venkov. Nebylo to ale tak jednoduché. Když jsme přijeli na venkov, kde měla vytoužený klid, začalo se ji stýskat po ruchu velkoměsta, po přátelích, sestře, bujarých večírcích. Pár dní sice fungovala, ale potom se to všechno zase zhoršilo. Nevylézala z postele a jen spala.Snažil jsem se dělat to, co chtěla, s ohledem na její zdraví. Ale byla hodně tvrdohlavá. Miloval jsem ji i se všemi těmi splíny, hlasy, depresemi. Když měla dobrý den, tak jsem věřil, že tak to už zůstane a její stav se zlepší. Nezlepšil. Ale já v to  pořád věřil. Mám před sebou v živé paměti, jak stoupala po schodech nahoru a ja na ni zavolal, aby se nezapomněla najíst. Byla pořád tak zabráná do svých myšlenek, že nemyslela na základní věci.


 Kolikrát jsem si taky představoval, jak asi svou smrt plánovala. Co se ji honilo hlavou? Těžko říct, jak dlouho měla nachystaný dopis na rozloučenou. Měla opravdu všechno naplánované do detailů na své cestě smrti podél řeky? Jak se asi tvářila a na co myslela, když hledala kameny, které ji stáhnout ke dnu a nadobro se nad ní zavře hladina? Jediné, co mě uklidňuje je právě ten dopis. Psala, že v tom zmatku, co má v hlavě, si je jistá jedinou věcí a to tím, že jsem dobrý člověk.

0 komentářů:

Okomentovat