Dobré časy přicházejí aneb jak jdete na festival japonského filmu a skončíte na dánském dokumentu o kravách.
Dva měsíce
s přítelem, spousty akcí a výletů, ale žádné kino. Proto akce na
slevomatu, která lákala na festival Japonského filmu byla jasná volba.
Dva lístky za 99 Kč - no nekupte to.
Sice
jsem tím udělala radost spíše sobě, protože mám pro Japonskou kulturu
slabost, přítele jsem alespoň ohromila "gentlemanským" gestem.
Kino
bylo v úterý. Celý den jsem cítila velkou únavu a vůbec jsem si neuměla
představit, že v 9 večer - kdy jsem normálně už v pyžamu, budu sedět v
Lucerně u japonského artového filmu (Přestože jsem byla natěšená!).
Přijeli
jsme na Václavák a snažili jsme se najít místo k zaparkování. Najednou
jsem si ale nebyla jista jestli jdeme do Světozoru nebo Lucerny. Několikrát se mi to uz podařilo poplést. Radši jsem tedy vytáhla lístek s čárovým
kódem, kde vidím, že film je v Lucerně - paráda. Našli jsme parkování
hned naproti.
Přijdeme
nahoru k sálu a ačkoliv zbývá do promítání už jen pár minut, tak nikde
nikdo. Jen prázdná židle s nápisem “Vyčkejte příchodu uvaděčky“.
Vůbec
mě nerozhodily ani všudypřítomné tapety s nápisy “Jeden svět”. Ten jsem
letos chtěla ignorovat a ponořit se dobrovolně do Japonské studené
mentality.
21:10 přijde uvaděčka a
informuje nás, že bude zpoždění, kvůli předchozi debatě. Říkám si, že je to celé nějaké podezřelé. Lidé, co po jednom schází dolů ze schodiště vypadají
jako květinové děti, ale hlavně nikde žádné upoutávky na
Japonský festival. Byla jsem ale zcela ovladnutá únavou a rezignovala
jsem na velké úvahy.
Trošku
mě probralo, když jsem viděla ze schodů scházet Táňu Fisherovou,
která byla pravděpodobně součástí předchozí diskuze. To je všechno
hezké, ale pořád to vůbec nesedí k tomu Japonsku.
Přišel náš čas.
Začali
jsme se stádovitě hrnout spolu s ostatními směrem nahoru po schodišti
do velkého sálu. Nikdo nekontroloval lístky, divné. Usadíme se a
uvaděčka nás přivítá slovy: "Vítejte na dánském dokumentu o biodynamické farmě, která se
věnuje chovu červeného skotu."
Polilo mě horko.
Podívali jsme se na sebe s přítelem vytřeštěnýma očima a vyprskli smíchy.
Řekla jsem si, no tak dáme tomu šanci, snad to bio nebude hnané do extrému.
Film začal.
První záběry proběhly,
první
zvuky se rozezněly sálem a 80tiletý majitel farmy promluvil:
“Nevěřím
na náhody “ a najednou mi bylo vlastně jedno, jak to s tim Japonským
filmem vlastně je.
Sympatický
stařík- vědec, který je i přes svůj věk naprosto zdravý, bystrý,
velice inteligentní. Dokonce nepotřeboval ani brýle na čtení- taková
šance, že se tohle pošťěstí nám, je tak 1: milionu. Bez problému
spravoval střechu, kydal hnůj a staral se o celé hospodářství s
náležitou svědomitostí. Samozřejmě úřady jim šly po krku, protože
nesplňovali určité právní a hygienické regule, ale porušování bylo vždy
z nějakého zásadního důvodu a hlavně ku prospěchu zvířat. Biodynamika je založena
na soběstačnosti. Krávy živili výhradně tím, co se na farmě vypěstovalo
- žádné chemické preparáty a hnojiva, všechno 100 procentně přírodní. Z
filmu jsem cítila veliký respekt k naší zemi jako takové, vesmíru -
sluneční energii, půdě a ke všem i těm nejmenším živočichům, kteří jsou
součástí přirodního koloběhu. K tomu krásný zvuk a nezapomenutelné
záběry…
0 komentářů:
Okomentovat