Stefan Zweig

Stefan Zweig 

Na všech lidech - bez výjimky, jsou zajímavé jejich příběhy a protože jsem se zrovna chystala do divadla na adaptaci Zweigova románu Netrpělivost srdce, zajímalo mě, kdo vlastně byl tento rakouský spisovatel, jehož jméno a dílo je právem na seznamu povinné četby studentů.

Byl to muž, který mohl leckomu zkazit jeho romantické představy o tom, jak by měl vypadat umělec podle zažitých stereotypů, obzvláště, byl-li to umělec tak plodný a světového ohlasu jako právě Stefan Zweig. Možná ale právě proto, že takové představy nenaplňoval, byl schopen vytvořit tak rozsáhlé, hodnotné,a hlavně nadčasové dílo.

Ten, kdo se s ním setkal byl častokrát zklamán jeho formální osobností na straně jedné a na straně druhé mohl být ohromen, jak je společensky aktivní. Až se lidé upřímně podivovali, jak je možné, že toho stihne tolik napsat.

Jako velká většina intelektuálů, spisovatelů, filosofů, vědců, malířů, byli Stefan a jeho krásná, mladá žena vini tím, že se narodili jako Židé. V kritické době se sbalili a vyrazili do světa, kde byl Stefan vítaným hostem diskuzí, různých setkání spisovatelů,  recepcí, autogramiád...

Paradoxem bylo, že ho oslavovali lidé, pro které „ válka“ znamenala pouhé slovo a taky to, že  Stefan i Lotte věděli, že nebýt tak daleko- v ráji,  v rodné zemi by je čekalo čisté peklo. Jistě to musel byl pocit na výsost ambivalentní. Velmi nerad se vyjadřoval k situaci v jeho rodné zemi, vědom si toho, že je na míle daleko, v bezpečí a jakýkoliv komentář by znamenal pouze prázdné gesto.

Nakonec se usadil v Petropolis v Brazílii, kde nalezl klid a kam se postupně stáhlo i pár jeho známých.

Při pohledu na klid, slunce a krásnou přírodu mu bylo do pláče z představy, jak jeho bližní za oceánem umírají a on s tím nic nemůže udělat.. V posledních letech mluvil o své slávě dost ironicky a viděl se spíš jako pohřbený v hlíně, i  když s nohama zatím venku...

Ze světa odešel dobrovolně v roce 1942 i se svoji manželkou, která ho léta oddaně doprovázela až na onen svět.